Každý člověk má své pole, kterým se napojuje na tepnu života.
O lidech, kteří se úspěšně napojili, se například říká, že dotyční dělají to, co je baví. Nebo se to také pozná podle toho, že jde člověku práce od ruky, je kvalitní a přináší do života radost jemu i jeho okolí. To se pak říká, že má někdo talent, a že je šikovný. Občas se dokonce zjeví jedinci, kteří nemohou jinak a jsou pramenem života. Energie z nich přímo tryská a žádným hledáním svého místa si nemusejí ztěžovat život. Říkáme jim Géniové.
Při svých toulkách světem si tak říkám, že každý z výše jmenovaných našel ten správný klíč od svých dveří, které vedou až do hlubin vesmíru. Že zkrátka dělají to, k čemu byli stvořeni. Nežene je žádný bič upocené vůle, ani nejsou otroky ambic jiných lidí a ani nejsou štváni touhou po dosažení společenského statusu. Tito lidé dělají věci zlehka a s radostí – tedy přirozeně.
Tiše doufám, že každý člověk si svůj klíč k radosti nese v zákoutí každodennosti a jde jen o to, najít ty správné dveře, do kterých by pasoval. Občas rád sleduji, jak si na své životní cestě vedou jiní lidé: jeden se narodí a má už dveře pootevřené, stačí jen vkročit, jiný je má trochu zarezlé a musí se ze začátku o to více snažit. Znám i takové, kteří se spokojí s málem a zabydlí se i v místnosti po předchozím obyvateli či úzkostlivě rozloží svůj spacák v první odemknuté cimře, na kterou narazí. Někdo zase vešel do sic krásných dveří, ale co naplat, nebyly to ty pravé a tak se stane, že se človíček spokojí s tím, co má a už odmítne opět vstoupit do nejistého procesu pokukování po těch pravých a přijme osud věčného podnájmu.
Můj niterný obraz je, že stojím v chodbě, kde vidím mnoho a mnoho dveří. Některé už znám, některé vidím poprvé. Už jsem byl několik let v místnosti zahalenou myslmatoucím dýmem, byl jsem dva roky u stěny s plechovkou v ruce, nebo taky třeba v jedné, kde jsem si stavěl domečky z písku. Tak nebo tak, vždycky jsem nakonec skončil na té zpropadené a trochu hrůzunahánějící chodbě.
Tam stojím i dnes a jsou přede mnou dveře další, přitahují mne. Už dlouho kolem nich kroužím – uvnitř slyším, jak se píší texty, slyším tichý šramot, jak další zformovaná myšlenka pluje ke svému čtenáři, slyším, jak autorům cinká hrníček od kávy a jak se snaží své nápady a převratné objevy přetavit do řádek a vyslat do širého světa.
Tento blog tedy bude takový dobrodružný pokus s cílem z nejušlechtilejších – pokusit se splynout s tímto místem.
Nezbývá mi tedy než oprášit všechny klíče, které jsem si za svoji cestu životem nabral a trpělivě jeden po druhém zkoušet a čekat na magické cvaknutí.
Přeji příjemné čtení.
Psáno ve Fuji, 7.6.2012